|
Díl 3
Pokud sledujete zevnitř jako nevědec vědecký kolektiv, a po krátkém čase spadne aura tajemství a výjimečnosti, člověk se zamýšlí nad tím, jaký to vlastně všechno má skutečný význam, a hlavně, kdo to platí. Za čas mu to pak zevšední, protože je to vlastně i jeho pracovní příležitost, a buď zapadne do okolní fantasmagorie a poslušně tvoří také část té vznešené nesmyslnosti, stane se užitečným idiotem někoho nadřízeného, a čeká trpělivě na další postup, a nebo prostě žije tak nějak nad tím, a jen nenápadně ale o to pozorněji sleduje okolní frkot, baví se, a přitom se též něco užitečného naučí, a nebo dokonce pro sebe vytvoří. Ukázat se jako tvůrce něčeho reálného je ovšem v takových kolektivech značně nebezpečné, protože většinou celý princip činnosti v práci spočívá v tom, dokázat jen svoji nezbytnost, příliš se neodlišovat, a případně neprodleně a věrohodně zdůvodnit, proč nebyl splněn ten či onen termín, aniž by to ovlivnilo prémie.
Pokud by se někdo zde chtěl dovědět něco reálného o současné vědě a jejích aktérech z pozice vědce, a mohl porovnat s tím co tu píšu, doporučuji
http://jinachemie.blogspot.cz/2014/08/jak-se-odchazi-z-vedy.html#more
Na pracovišti kde jsem se tehdy nalézal docházelo velice často k osobním vědeckým potyčkám mezi vědci, které když vrcholily, a oba seděli v jedné kanceláři, řešil náš bolševický šéf tím, že poslal místního údržbáře s deseti dřevěnými latěmi, a dvěma tabulemi sololitu, a udělal jim v kanclu mezi nimi příčku. Časem se pracoviště proto proměnilo v absurdní labyrint malých jakoby pidilaboratoří, kde kdo to neznal, zabloudil. Příčky byly vymalovány světle zeleným emailem, a vypadalo to tam jako na psychiatrii.
/ Kdo někdy navštívil prostory vojenského výzkumu, ví o čem mluvím.../ Někteří ambiciozní pracovníci pak po odchodu jiných pracovníků zabírali jejich oddělené prostory pro vlastní potřebu.
V největší místnosti se vždy odbývaly pracovní porady a současně schůze ROH, a když pak byli propuštěni všichni nestraníci, probíhala za přítomnosti straníků i schůze KSČ. Všemu vždy předsedal náš bolševický náčelník, a suvereně velel jak programátorské, tak matematické a technické sekci. Vždy jsem jej obdivoval, jak při vystoupení třeba nějakého matematického odborníka, který řešil Fuzzy množiny, pokládal naprosto obecné dotazy, které odborníka zřejmě vytáčely až do nepříčetnosti, ale musel se podvolit, a odpovědět tak, aby se to náčelníkovi líbilo, a byl spokojen. Jeden s přítomných šílených programátorů vždy na skříň přilepil asi deset metrů papíru vyjetého z elektrického psacího stroje, a vedl nad ním několika hlasy komplikovanou diskusi, doplněnou čmáráním několika barevnými tužkami do textu, a jednou skončil po několika výkřicích na nosítkách dvou ošetřovatelů z Bohnic, neboť někdo již preventivně před jeho vystoupením jako vědeckou pomstu, zavolal nenápadně do ústavu sanitku. Tradiční těma mého šéfa na poradách bylo, vykládat náčelníkovi a plénu o fatálně digitálně deformovaném hodinovém signálu počítače ADT, zapříčiněného nevhodným rozvodem a položením jeho vodičů, a požadavkem na koupi velmi drahého osciloskopu, nutného k definivního odstranění této závady. Schůze nestraníků skončila pak hromadnými rozčilenými diskusemi na chodbách, než se všichni rozešli do svých labyrintů.
V kanceláři jsem seděl se svým šéfem, a stařičkým matematikem, který arogantně zabíral zřejmě již leta dva psací stoly, pokryté dvaceticentimetrovými vrstvami jím tužkou popsaných papírů.Starý pán přicházel denně již jako první do ústavu pravidelně v půl šesté, přesně v sedum vyndal vždy ze stolu chirurgický skalpel, do půl osmé jej vždy pedanticky brousil na skle, a v osum, když jsme přicházeli, měl již ořezány minimálně dvě ze svých pěti dřevěných tužek. Hroty tuhy byly dlouhé asi jedna a půl centimetru, ale v poledne již všechny jeho tužky drhnuly dřevem o papír. Nikdy jsem nepochopil na čem vlastně bádá, a nechápali to asi ani ostatní. Bylo zajímavé, když uklizečka jednou jeden stůl zcela uklidila, papíry odnesla do popelnice, a sklo na stole vyleštila jako zrcadlo, přišel druhý den matematik do práce, ale ani s naprostým klidem nehledal papíry, a za dva dny jich byla na stole zase prakticky stejná vrstva.
Když byl můj první šéf jednou také odvezen z noční od bedny ruského počítače na psychiatrii, protože prý znenadání začal na sále řvát:
Ta elektronka nahoře za tou sítí je příčinou závady !!!
a jak na ni dole ukazoval, z rozžhavené objímky ukápla kapka cínu, a strefila se mu přímo do oka, chtěl ještě s ovázaným okem zapsat závadu do deníku, a popral se přitom s ošetřovateli u sanitky, zaujal jeho psací stůl můj nový šéf - nový mladý inženýr. Za krátkou dobu jsme se skamarádili, a v podstatě jsem ho zakrátko nakazil svou vášní, občas zmizet z ústavu, projít pražské bazary, a občas přinést do laborky nějakou zajímavost. Protože to byl naprostý exot, rozbujela se jeho vášeň pro bazary do neobvyklých rozměrů. Protože byl zastánce teorie , že:
Všechno se má dělat bezohledně a ve velkém...
zahoukal často na nádvoří dokonce taxík, plný nakoupeného materálu, a já tím dostal tu čest, pomoci mu s ním jej přenést do laborky. Můj kolega byl jak jsem již psal, naprosto technicky bezohledný a všehoschopný. Jednou jsme přistěhovali do laborky obrovskou rezavou snad protileteckou sirénu. Měla asi pětadvacet kilo, a trčely z ní dva dlouhé dráty. Kolega mi s očima jak tenisáky na schodech líčil, že stála jen pětadvacet korun, a bazarník ji měl před bazarem na schodech. Hodili jsme ji na můj stůl, a v laborce se zvedlo mračno jemného prachu. matematik vedle u stolu akademicky profesionálně ignoroval naši činnost, jen si nervozně zlomil při ráně sirény o stůl tužku,a tak si vzal druhou.
Kolega se podíval na štítek sirény, a vykřikl:
Představ si, že je to na stodvacet voltů, a ten podvodník mi přísahal, že je to na dvěstě dvacet!!! Ale ono to chvíli na těch dvěstědvacet taky vydrží....
a už se sápal dráty k zásuvce. Vyběhl jsem instinktivně ven s prsty vraženými v uších, ale na chodbě mne stejně ohlušil řev, až jsem se zpotil na zádech. Z kanclů kolem vybíhali lidé, a zmateně naráželi do do sebe, a z naší laborky se začal valit oblak jemného dusícího prchu. Mezi ním se vyvrávoral ze dveří náš matematik s hlukem odstávajícími boltci u uší, a plačtivým hlasem prosil kolemjdoucí:
Kolegové, proboha, nešlo by to prosímvás jen o maličko tišeji .....?
Do toho všude zhasly světla, a za okamžik vyšel z místnosti mladý inženýr, rýpal se prsty v uších, a říkal.
Sice to nevydrželo, ale ten bazarník říkal, že má doma ještě jednu.....
Když jsme se vrátili, a nahodili stykače, naskytl se nám apokalyptický pohled. Stoly s papíry matematika byly pokryty vrstvou jemného hnědočerného prachu ze sirény. Na chodbě se nacházel i náš bolševický náčelník, a z jeho rozrušeného výrazu bylo vidět, že začíná pochybovat o svém jak vždy říkal, nedělitené vojenské velitelské pravomoci, která je nezbytně nutná nutné na každém seriozním pracovišti. O tuto pravomoc prakticky přišel asi za dva týdny, kdy se jednou na podzim z chodby po zahoukání taxiku na dvoře ozvala drtivá rána, a do laborky spadnul dveřmi obrovský asi padesátikilový očouzený transformátor na nějakých železných asi metrových úhelnících. Za trafem do laborky vběhl mladý inženýr, sál si krev z roztrženého prstu, která mu kapala na zimník, a s očima jak tenisáky nám líčil:
Svářečka na stopadesát padesát ampér, za dvě kila !! Honem běž, mají tam ještě jednu!!!
Pak odběhl, a vrátil se s hrstí elektrod, zastrčil do sítě nějaké dráty, ovinul okolo jedné elektrody silný drát, a zapálil v kanclu modrý, oči trhající oblouk. Z kanclu pak vyběhl plačící matematik s rukama nad hlavou, a již jsme ho nikdy neviděli. Náš bolševický náčelník stál nešťastně u dveří, z nich šlehaly modré obloukové záblesky a syčení výboje, a něco jen šeptal bezkrevnými rty.
|
