Vzpomínky na servis počítačů před 30 lety-5

Díl 5:

Po několika letech ve stejném prostředí stejných lidí, stejných denních problémech, stejných žabomyších válek člověk mírně otupí, a z letargie mne budil jen neustálý Damoklův meč nad hlavou, který představoval můj mladý šéf v pozici stále nabité neřízené jaderné střely, kdy člověk neví kdy to zrovna vyletí, a kam to dopadne. Již v roce 1967 jsem na jeho stolech sice viděl první spínací zdroj, které jsou dnes běžné, bakelitovou zásuvku s tehdejším tranzistorem KF504, ruským toroidním jádrem s pár závity, která naprosto chladná, rosvítila suvereně 6,3V 0,5 ampérovou žárovičku, nebo snad první mně známý prototyp dnešní RFID karty, samozřejmě z tesláckých součástek. Co na tom, že kloboukem toho tranzistoru KF504 z toho zdroje jsem za půl hodiny provozu dostal jednou znenadání do čela a všichni vědci okolo mu tvrdili, že to jeho RFID je naprostá blbost.......

Já sám jsem se tehdy snažil neustále odhalit dosud mne neznámý princip feritových pamětí. V šuplatech jsem našel ještě několik nefunkčních desek feritových pamětí z počítače ADT, a snažil se do nich něco zapsat či z nich něco přečíst. Kohokoli z vědců, koho jsem se ptal na informace, včetně mladého inženýra mne vždycky pohrdlivě odbyl triviálností toho problému, ale když jsem na plastovou destičku přilepil epoxidem dvacet feritových prstýnků z jedné rozebrané paměti, a vyzval někoho, aby tím teda, když je to tak triviální, provlík dráty, a něco do toho zapsal a nebo přečetl, stal jsem se jako praktik postupně buď naprostým idiotem, a nebo někdy i postrachem všech do té míry, že když jsem vytáhl z šuplete tu hračku, viděl jsem třeba mladého inženýra, jak se tiše zvedá ze židle, a nenápadně zdrhá pryč.

Jednoho dne mladý inženýt přinesl ze zájezdu v NSR snad první digitální multimetr, který existoval. Měl i funkci měření indukčností. Vzal jsem jedno paměťový jadýrko, navinul do něj dva závity drátu, a změřil indukčnost. Pak jsem u něj cvaknul pistolovou páječkou, a s úžasem zjistil, jak indukčnost narostla. Zkusil jsem měnit indukčnost škrtnutím ploché baterie s kondenzátorem v sérii o vývody vinutí. Indukčnosti exaktně naskakovaly dokonce i v závislosti na polaritě baterie. Zkusil jsem vyrobit klopný obvod RS, paměťovou buňku s třemi stavy, a posuvný registr z deseti jader, a číst stavy tím multimetrem. Nakonec, když jsem viděl, že to spolehlivě chodí, jsem místo multimetru zapojil jen dvoutranzistorový přípravek s dvěma leddiodami, které perfektně ukazovaly aktuální magnetický stav feritových jader. Nevím co mne to pak popadlo, jednou při pracovní schůzi, když se řešily dotazy na technické problémy jsem se dotázal opět na princip feritových pamětí, a když jsem byl suvereně jako již mnohokrát odkázán na studijní literauturu, kde je prej tento problém mnohokrát a dokonale řešen, vytáhl jsem své plasové udělátko s jádry. Za deset minut jeden z největších místních vědců namé štěstí udělal fatální omyl, že se dal vyprovokovat k praktickému pokusu, a stal se během dalších pěti minut za hřejivých úsměvů ostatních vědců naprostým teoretikem - idiotem. K mému potěšení jsem viděl i mladého inženýra, jak náhle zmizel. Za deset následujících minut na sebe u mého udělátka začalo vzájemně asi pět dalších vědců hystericky řvát. Nakonec ten první vědec, co se zesměšnil, pronesl s úsměvem:

Vážený pan technik, nám tedy nakonec diskuze ukáže, jak zapisuje do svého bastlu bez tranzistorových zesilovačů, běžných na jednotkách feritových pamětí, plochou baterií do feritových jader, a pak z nich tu svou informaci tímtéž přečte. Prosím:

a předal mi s úsměvem slovo.

Ukázal jsem jim to, ukázal jsem jim i třístavovou buňku, kterou jsem nikde neviděl popsanou, a když se kolem mne shlukli s očima jak tenisáky, zapojil jsem i funkční desetistupňový posuvný registr se čtyřmi vinutími, a zapisoval a četl z něj jimi diktované hodnoty.

Když jsem se pak zlomyslně zeptal, kdo si to chcet taky zkusit, nastalo V kolektivu naprosté ticho, a všíchni se beze slov vrátili na židle. Díval jsem se, kde je bolševický náčelník. Stál opřen vedle o okno zády ke mně , a mírně se mu klepala ramena smíchem. Pak se ke mně s vážnou tváří obrátil, a jakoby s láskou hlasitě řekl:

Udělal jste z nich sice zas dokonalé voly, ale za ten dnešek vás prostě ukoušou.....

Mladý inženýr seděl u svého stolu v laborce, na něm měl svůj multimetr přepnutý na indukčnosti, hrst jadýrek vedle něj, a říkal:

Ty vole, vono se to dá opravdu měřit, já jsem myslel, že
zase fantazíruješ. Ukaž mi ještě jak děláš ten posuvák.......

V pátek odpoledne toho týdně jsem skutečně podával bolševickému náčelníkovi výpověď. Přijal papír, podal mi jiný, a řekl:

Už jsem vám preventivně taky napsal posudek. Proč děláte takový blbosti ? Bylo vám tady snad špatně ?


Byla to A4, profesionálně popsaná na psacím stroji, jejíž text neříkal naprosto nic, a končil přesně na písmeno o pět řádek výše, než začíná dle administrativní normy:

Podpis Podpis

Hodnotícího ..... Hodnoceného.....

___________________________________

Protože byl začátek prázdnin, rozhodl jsem se velkoryse začít s hledáním nové práce tak někdy v září, a když mi v listopadu toho roku přišel rozzuřený dopis z pracáku z Národního výboru, kde mne již nazývali přímo příživníkem, a vyhrožovali mnoha paragrafy postihu, musel jsem se do toho volky nevolky vložit, protože práce byla dosud povinná. Mírně zapocená dáma v kanclu na úřadě na mne ječela jako siréna.

Jedna z narychlo nalezených nabídek dle inzerátu představovala jeden známý podnik zahraničního zpravodajství. Výzkumné oddělení zde na nějakém zahraničním systému již leta vyvíjelo digitální informační systém. Když byly téměř hotovy podezřele těžké plechové krabice, plné teslácké elektroniky, s československými plastovými televizory Merkur jako monitory, Vyskytl se v prodeji za asi 17000 korun kus první zkopírovaný český teslácký mikroprocesor, a deprimovaní výzkumníci jej chtěli na poslední chvíli využít k témuž účelu. Ruměný robusní vedoucí výzkumu kašlal na nějaké posudky, a prostě mne nasál jako potřebného zaměstnance. Dostal jsem se nakrátko nejprve do místnosti s nějakými ambiciozními průmyslováky, kteří opravovali místní elektorniku, a pak přešel asi za týden do jakési tělocvičny o patro níž, kde byl zapojen onen záhadný zkušební systém.

Protože na vývoji systému pracovalo několik lidí nezávisle, výsledky podle toho vypadaly. Analogově-digitální napájecí zdroje z tesláckých součástek hořely, logika často padala, velmi často bylo nutno v krátkém čase vyměńovat i větší množství integrovaných obvodů, zkrátka napínavá práce , jenže v podstatě výplata za h.... Odloučené pracoviště každý týden dodávalo změny schématu, a nové kusy desek, od kterých nebylo možno předem očekávat nic dobrého. Spolu se mnou se servisu teoreticky věnovala již přede mnou i nějaká mladá plavovlasá ambiciozní inženýrka, která se ovšem panicky bála cokoli opravovat, natož zapnout, protože prakticky všechno co zapla, okamžitě shořelo, což mi i neprodleně naivně sdělila. Vedle nás sedělo programátorské oddělení s americkým vývojovým systémem Intelec. Bílé pláště, konvice na čaj a kávu, tiché cvakání zahraničních již tehdy tiskáren, besedy o zahraničních autech, zcela jiný svět, který vždy končil odevzdáním záhadného EPROMu, který se zapíchl do objímky zařízení, a cosi co nechodilo již trochu chodilo, a co chodilo, to zase naopak vůvec nechodilo. Muž v bílém plášti s podezíravým výrazem tedy EPROM opět vyňal z objímky, a výzkum mohl běžet další týden.

Předchozí praktické zkušenosti z laborek na škole jsem musel doplňovat soukromým výzkumem v naprosto havarijních podmínkách, protože naše nástroje, které jsme si většinou přinášeli z domova, byly kladivo, šroubovák, a pro oba z nás společná pistolová páječka s ohlodaným hrotem. Někdy jsem byl do oběda prací dosti vysílen.

Asi dva týdny poté, co jsem nastoupil jsem jednou vyhladovělý vyběhl do protějšího bufetu na oběd. Ignoroval jsem prasečí puch, smíšený s párou vyvařovny, a u pultu jsem tlusté babě v bílém plášti řekl:

Tři rizota.

Baba začala rovnat tři talíře.

Dejte to na jeden, opravil jsem ji. Vyvalila oči, tiše zašeptala něco o úchylácích, a navrstvila přepadávající hromadu na jeden talíř. Uchopil jsem talíř, a s kručícím žaludkem ho rychle odnesl k pultíku. Naproti mne stál u jedné malé porcičky hubený žlutý muž v hubertusu, a když uviděl moji hromadu, vyvalil oči, a vypadalo to, že zešílel. Uchopil svůj talíř, rozrazil asi pět lidí, stanul jak Jan Kozina u pultu, a s očima sršícíma nenávistí syčel na babu:

Podívejte se na moji porci, a porci toho chlapa támhle !!!

A ukázal trčícím prstem na můj talíř.

Všichni v bufetu odložili vidličky a lžíce, a také rozčileně pozorovali své porce, přidávali se k pánovi, a tiše mručeli.

Nojo, pane, ale on si zaplatil trojitou porci... Bránila se prodavačka...

Mručící lidé rázem přestali mručet, a začali se nehorázně chechtat. Žlutý muž ztratil glanc. Jakoby se mu smrskl obilčej, vrátil se naproti mně, postavil talíř na pultík, a rozhlížel se dezorientovaně okolo sebe. Nevím co ně to napadlo, vyndal jsem z kapsy pětku, podal mu ji, a řekl s plnými ústy:

Vy jste asi chudej, tady máte, kupte si klidně taky ještě jedno, abyste nemusel závidět...

Ozval se burácivý řehot okolních strávníků.


Muži se úplně leknutím a zlostí zcvrknul žlutý ksicht, mrštil vidličkou o pultík, a vyběhl před prodejnu. Dojedl jsem spokojeně svou obrovskou porci, ale protože přede mnou ležel ještě jeho talířek, přisunul jsem si ho, a dojedl. Okolo mne se ozval vyděšený jakoby hadí sykot. Zdvihl jsem oči, a uviděl na skle výlohy žlutý strhaný ksicht jak mne nehnutě šokovaně sleduje, a z obou stran dvě vlhké dlaně přisáté ke sklu.

Když jsem vyšel ven, už tam nebyl. Při návratu do firmy jsem ale viděl, že se něco děje. Vrátný v pozoru mi vyděšeně hlásil že do podniku přišla neplánovaně kontrola z politického ústředí, abych si dal bacha, a okamžitě se dostavil na pracoviště, aby nebyl průser .Prošel jsem dvěma chodbami, a na jedné narazil na žlutého muže, který vedl skupinku dalších. Vždy arogantní vedoucí výzkumu okolo nich teď jakoby tančil, a právě jim otevíral nějaké dveře do kanclu...... .

Pokud dokážeš dobře poradit, pomoci s problémem nebo jsi něco podobného zažil, pak dej svou radu.
Příspěvky se vkládají přes okno v dolní části obrazovky. Pokud tam okno není, pak je již diskuse uzavřena.

S.Ogilvy: skvělý seriál, nádherné čtení...začínám rozumět některým lidem na mém pracovišti a i těm, co jsou již na penzi a které jsem znal, jsem tam od roku 2003, ale stále žasnu... (socialistická organizace, kde se zastavil čas v roce cca 1985, skanzen)

Pište prosím dál, je to super, čtivé a pomáhá mi to pochopit situace, které zažívám.

Napište taky prosím něco o absolventech VUMLu, agentech StB na pracovišti, předsedovi závodního výboru partaje, ROH a pod.

Pěkné bylo, jak jste popisoval ty bezkrevné semknuté rty vedoucího....též se mi povedlo některé vedoucí pracovníky zahlédnout, jak po mých výrocích na poradě zesinali a semkli bezkrevně rty...mělo to časem i následky...od poloviny příštího roku mne navrhli na povýšení...

Rey A: Na té škole jak jsem popisoval, jsem byl ještě dosti mladý, a třeba StB jsem moc nebral, O VUMLu jsem slyšel, ale ti vědci na pracovišti byly vždy dosti záhadné osobnosti, zvláště ti mladší. Ti starší to byli ještě vrcholově vzdělaní nadšenci, kteří spolu soupeřili vědou a argumenty, a když bylo třeba, klidně vzali do ruky i kladivo, pilku na železo nebo obloukovou svářečku. Ti mladší to byli hodně z armády odešlí vojáci, udělali si tam další tituly, a dále vedli všechno přes podrazy, a KSČ. I staří bolševici jak jsem třeba popisoval vrchního náčelníka byli jednak bojovníci, a jednak v podstatě ještě aspoň částečně spravedliví. Jak jsem tam popisoval toho mladého inženýra, to byla zcela nová generace, stará tak plus tři roky ode mne. Vždy jsem se děsil toho, jak rozpadající se socializmus již nedovede zachytit své perspektivní vědecké a technické kádry, nastrkat to třeba i v nejhorším případě jako v sovětském svazu do nějakých vědeckých městeček, dát tomu pevný velení, a udělat ze země, kde se třeba oralo před třiceti lety krávama a dřevěným pluhem, elektrifikovanou atomovou velmoc. Když se třeba zamýšlím nad těmi Vašimi agenty StB, pokud by to byli opravdu vlastenci, tak třeba to výšeuvedené mohlo patřit do jejich pracovní náplně. Když jsem se setkal třeba po snad čtyřiceti letech s tím tehdy mladým inženýrem, který již jen pracuje v penzi po brigádách, uvědomil jsem si s lítostí, že v jeho mysli " vědecké svobodě" " na vrcholu vědy" / dané nejprve bolševickým a pak ještě daleko horším "kapitalistickým" bordelem v Tzechbabwe po roce 1989 prakticky "svobodně" problbnul svůj život, ale nikdy nevytvořil nic prakticky využitelného.

Tak si při čtení říkám, jestli je to vůbec možné a není to jen vymyšlené, ale tohle by jen tak někdo vymyslet nedokázal.
Každopádně respekt a závist. Je to úžasné čtení.

s.Ogilvy:
Ta výpověď nějak souvisela s tím mladým inženýrem, nebo s těmi ostatními, co jste s tou feritovou pamětí tak znemožnil?

Jak ten váš seriál čtu, tak začínám mít pocit, že v Praze byli tak o 20 let napřed oproti malým městům a vesnicím, kde byli prakticky ještě zamrzlí v gottwaldovském stalinizmu. Zatímco v Praze bylo už od 68. jasné, že to směřuje k demontáži socializmu a nastolení kapitalizmu, takže v 80. letech třeba nebyla k zářné kariéře vůbec potřeba legitimace KSČ.

Mám takový pocit, že to pokračuje dodnes. Už v zimě 89. v Praze začalo rozkrádání na nejvyšší otáčky, zatímco značné části mimopražských začíná teprve po 20 letech docházet, že žádná sametová pravda a láska se nekoná, místo toho zlodějina, exekutoři a bída, to vše od počátku plánované.

Ten mladý inženýr v tom byl z hlediska mé výpovědi naprosto nevinně, protože v podstatě nepatřil ani do vnitřního akademického kolektivu, protože ho všichni považovali na zebezpečného blázna, a báli se, že ho nezvládne ani bolševický náčelnk. Má vypověď mu byla naprosto lhostejná, a zrazoval mne od ní jen z toho důvodu, že mu už nikdo nebude prej pomáhat nosit jeho nakoupené předměty v bazarech z taxíka nahoru. On mne prostě ve své mysli měl, stejně jako ostatní , za sluhu. Já jsem taky neměl jako jeden z mála tam papíry na hlavu, a tak jsem byl v takové dost citlivé pozici, takže když jsem ukázal Císařům, že jsou nazí, čímž jsem jako neakademik prokázal svou největší drzost, došlo k lavinovitému psycholgickému spiknutí. Poznal jste to podle přezíravých úsměvů, a jakési a striktní společenské izolovanosti, která dříve nebyla. Místo neviditelné se objevila viditelná psychologická zeď, a to je nejlepší, zvláště pro Krysaře, zdvihnout kotvy.

........ Zatímco v Praze bylo už od 68. jasné, že to směřuje k demontáži socializmu a nastolení kapitalizmu.....

Obávám se, že v Tzechbabwe k vytvoření žádného " kapitalizmu" ve skutečnosti ani nedošlo, že jen veksláci a děti bolševiků , kteří se domnívali, že již nad sebou nemají sovětský svaz, si mohou dělat co chtějí, a zvlčili. Na hranicích divokého Východu tak vznikl další zlatonosný Clondayk, jakási absurdní "čéšskaja aměríka", samozřejmě ovšem skoupená zahraničím. Daleko zarážející je totální bolševizace evropského "západu", která vrcholí africkou invazí. Pokud se rozhlédnete po českých politických serverech, najdete tam třeba aféru pana Ransdorfa. Bolševičtí dementní tatíci si chtějí nakrást ještě na stará kolena. Až pak jednou vyjedete na dovolenou do zahraničí, nebudete již pokládán na západě jen za něco jako českého bolševického chudého cikána, ale již i za drzého českého zloděje. Takoví švýcarští velkozloději touto aférou musí být nadšeni, protože nikdo zase chvíli neukazuje na jejich banky, plné židovského zlata od druhé světové války, ale ony mohou naopak prstem ukázat:

podívejte, zase jsme chytili další český bolševický zloděje !!!

Pro mě znamená kapitalizmus jen obyčejný socializmus pro horních 10 000 a bídu pro ten zbytek dole. Takže z mého pohledu jsme vzorovou kapitalistickou zemí. Vzorovější je snad jen Ukrajina nebo Rusko.
Na západě přetrvávají ještě nějaké sociální a ekonomické výhody i pro pracující dobytek, takže tam ještě do krystalicky čistého kapitalizmu nedospěli.

Ostatně opravdový kapitalizmus jsme si mohli dávno nastudovat v poměrně čtivých dílech Charlese Dickense. Jen kvůli vlastní naivitě jsme je považovali za pohádkové příběhy ze "středověku" století páry.

Zajímavé je, že skalní soudruzi v práci u mého příbuzného ihned po 89. masivně nakupovali zásoby všeho poctivého socialistického (od oděvů po skříně) s tím, že teď přijde ten kapitalistický svrab, zatímco ostatní ještě rok naivně šaškovali s trikolorou na košili.
A takoví skalní chartisti a disidenti typu Kocába ihned zkupovali "bezcenné" travnaté a rumištní pozemky v Praze.