|
Díl 8:
Asi po půl roce mého působení v agentuře již byly v mých dosti zoufalých technických podmínkách vynalezeno a v praxi odzkoušeno několik dosti zajímavých a neobvyklých nových
diagnostických metod, jak hledat v podstatě bez znalosti logických signálů vadné jednotky v místních elektronických zařízeních. Po " Termokameře z rychlovarné konvice"následovala metoda "ohmmetr". Když jsem si konečně mohl vypůjčit od místního výzkumného oddělení jeden nepoužívaný zahraniční multimetr, který měl uvnitř odlomenou jednu zdířku, a byl mi proto s radostí původního majitele jako nový v ceně asi čtyř papírů okamžitě napsán na osobní kartu, dostal se mi do rukou na tu dobu zajímavý měřicí prostředek.
Téměř náhodou jsem při testování možností soukromě zjistil, že víc než 60 procent závad na deskách, osazených obvody TTL se dá zjistit triviálním měřením na konektoru a v desce,
která není zapojena ke zdroji, případně hodnoty snadno a rychle srovnat s deskou dobrou. jaké bylo pak mé překvapení ještě doma v dílně, kde jsem tehdy exceloval jen s prastarým
krámem, elektronkovým osciloskopem Křižík, když jsem zjistil, že triviálním měřením se dá dokonce zjistit parazirní šum buď vadných obvodů TTL, který prozrazuje i potencionální závady, tedy závady, které teprve hrozí.
Protože počet desek, které jsem náhle opravoval, byl podezřele vysoký, prakticky vše chodilo, začalo se o to nenápadně zajímat i odloučené výzkumné oddělení, které mi
najednou, když už to nebylo vůbec třeba, z čista jasna nabídlo svůj jeden starší tektornix. Nikdo ale nevěděl, že většinu desek vždy v práci seberu do tašky, změřím doma v dílně, případně zde i vyměním vadné obvody, a desky pak přinesu do práce zpět, a odevzdám. Pánové byli stále netrpělivější, a tak jsem jednou doma v dílně zbastlil
jednoduché měřiče impedance a šumu obvodů, a předvedl jim je jako nové sondy, o kterých ale nevěděli nic.
Zájem získat i tyto sondy byl od nich značný . S úsměvem jsem si to ale kromě jedné ukázky nechal pro sebe. Dalším podstatným problémem bylo vyjímání vadných integráčů
z desek. Byly to v podstatě amatérsky navrhované dvouvrstvé desky s malou hustotou, bez prokovených otvorů. Desky byly vrtány ručně, a po vložení obvodu do otvoru v laminátu se
musel přívod obvodu, ke kterému šel spoj z obou stran také z obou stran připájet. Již první pájení při výrobě byla pakárna, a osazení a zapájení jedné desky trvalo tak
minimálně dvě až tři hodiny.
Výměně integrovaných obvodů se všichni před mým příchodem strachovali, a v případě
nejnutnější potřeby to realizovali odštípáním vývodů IO, a vytažením zbylých vývodů páječkou a odsávačkou. Výsledkem procesu byla ožehnutá místa, zapatlaná kalafunou, s mnoha odchlípnutými spoji. Vyměnit jeden obvod na stejné pozici dvakrát bylo spojeno s použitím pocínovaných drátů, což vypadalo strašně, trvalo to vždy něúměrně dlouho, a bylo to pak i značně poruchové. V garáži jsem proto vyvinul triviální teplovzdušnou
odpajovačku, která obvod zespodu nahřála, a po plasticitě horkého cínu vytáhla zhora pomocí pérového přípravku. Výměna obvodu trvala maximálně dvacet sekund, a po odsátí odsávacím balonkem za horka za teploty kapalného cínu byly otvory naprosto volné, a nepoškozené.
Moji konkurenti v tehdejších Kancelářských strojích používali zahraniční vyfukovačky. Ty
obvod rozežhavily horkým vzduchem, a vystříkaly tlakem vzduchu shora cín z děr. Podstatnou nevýhodou byla nutnost odstranění cínové mlhy, která se rozstříkala kolem po desce, a mnohdy způsobila i zkraty u okolních obvodů.
Většina protekčních socialistických výzkumníků z privilegovaných pracovišť ovládá dokonale způsoby, jak si certifikovat svoje pracovní, i když někdy vysoce podezřelé
metody práce, a tak v případě potřeby odsune a nebo i zlikviduje svoji případnou konkurenci. Proto mne vždy v podstatě i rozesmávalo, jak všichni vždycky běsnili, když
jsem se jim stavěl jako podle nich, amatér-bastlíř s nejen porovnatelnými ale i výrazně lepšími výsledky, a oni netušili, jak to realizuji. Slovem "bastlíř" se v profesionálním servisu elektroniky dehonestují nežádoucí elementy daleko lépe, než třeba v církvi označením "kacíř".
Rád jsem se vždycky nechal slovem bastlíř označovat, pak jsem se vždy s hraným úděsem v očích a pohledem za zprasenou deskou ptals významným úsměvem na pachatele, a
nejhroznější výrok za který mne pak hodně lidí do smrti bude nenávidět, byla:
"Doufám, že pachatel tohoto cínového zvěrstva s páječkou weller za dvacet papírů měl minimálně dvoje papíry na hlavu".
Ožehnutý kus železného plechu ve tvaru komínku s malým asi stowatovým žhavicím tělískem, několika tvarovými maskami a bejčáckým termočlánkem, který reguluje teplotumezi 270 a 300
stupni, mám v garáži dodnes, a je funkční. Regulátor teploty k termočlánku jsem zhotovil ze stařičkého operačního zesilovače uA709, vyndaného z nějaké vadné desky a teplotu
tělíska řídil teslácký tyristor vypájený z klimatizace jiné vadné desky. Toto zařízení se dnes, samozřejmě za desetitisíce, protože to má profesionální design a teplota
je řízena mikroprocesorem, prodává v zahraničí. Princip je ale úplně shoodný s tím mým před třiceti lety. Když jsem asi po třiceti letech jednou viděl zapojení československé páječky ERS-50, musel jsem se tiše smát, protože zapojení bylo naprosto shodné, jak schématem, tak i velikostí většiny odporů. Traduje se, že schema prý výrobci
této páječky okopírovali odjejího německého originálu. Tím samozřejmě nechci říct, že dosud nechápu, komu se to podařilo postupně a jakými cestami ukrást...
Protože jsem dosti dlouho zatajoval své pracovní postupy, a nereeagoval ani na místního stranického náčelníka, který mi velkoryse nabídl, že to můžeme dát se šéfem výzkumu jako
zlepšovací návrh, a
"...určitě za to dostanu několik stovek, které se hodí.....",
a hrabání v šupleti, když jsem nebyl v práci nepřineslo kýžený efekt, začalo tiše prohlašovat výzkumné oddělení,
"že je to v podstatě i majetek podniku, protože jsem to jako zaměstnanec vymyslel prý v pracovní době".
Odkázal jsem se je pracovní smlouvu, kde jsem byl v podstatě najat jako špatně placený elektronik - výměnkář, který není bez příkazu vedoucího oprávněn do desek ani zasahovat pájkou, a vzal si čtrnáct dní dovolené.
_________________
Zbraň čtrnácti dnů dovolené vygenerovala hromadu vadných desek, do kterých byly naházeny i desky dobré, protože kolegyně byla přinucena, postupovat v mé nepřítomnosti podle
instrukcí výzkumného oddělení, a tedy lokalizovala vadné desky jen výměnou mezi sebou . Když přitom odešly i dvě bedny systému s televizory, podala ze strachu výpověď a do
konce výpovědní lhůty se hodila marod.
Zafungoval jsem abych měl klid, tedy opět jako Krysař, a za jidášských pochval šéfa hromadu vadných desek eliminoval asi na pět, u kterých jsem si skutečně nevěděl rady.
_________________
Za několik dní poté jsem večer cestou z práce navštívil tehdy velmi známého veksláka se zahraničními obvody, který bydlel v Nuslích. V pytlíku jeho obvodů, kterými jsem se
probíral, a o kterých on nic nevěděl, ale nikdo je nechtěl, jsem se velmi rád a často hrabal, a kupoval to co jsem potřeboval, za babku. Zájemci o jeho součástky byli většinou
movití konstruktéři hudebních aparatur kteří digitální technice nerozuměli. V pytlíku jsem našel kromě jiných i dvě 8080, pět 8028, a dvě 8024. Co to je? Ptal jsem se, jak
vekslák věksláka, a on mi jak vekslák vekslákovi prostě odpověděl:
Já fakt, nevím, když to vemeš všechno ....tak za pět kilo...bereš?
Samozřejmě že jsem o ceně již nediskutoval, protože jádro mikroprocesorového systému s mikroprocesorem INTEL 8080 a jeho podpůrnými obvody, dva kusy jader za pět kilo mi tehdy
skutečně připadalo v duchu za pouhý pakatel. Pytlík jsem pak přinesl do práce, a když jsem si ho s hraným zájmem v laborce prohlížel přimotal se šéf, a zajímal se co to mám.
Mám tady dvě osumdesátky, řekl jsem naoko lhostejně, nevím ještě co si s tím doma postavím.
Šéf mi vytrhl z ruky pytlík, přečetl si nápisy, hodil mi ho na stůl, a vyběhl z
místnosti, div nevyrazil dveře. Když jsem se za ním šel podívat do kanclu, vytahoval právě horní dekl od programátoru Intelec, a kontroloval, jestli tam ta 8080 je, a jestli jsem jí tam prej neukrad....
Dodnes se musím smát, protože na výzkumném oddělení tehdy měli v sejfu dvě krabičky obalené hliníkem, jako kdyby to byla bomba, a na každé bylo napsáno:
Mikroprocesor MHB 8080 TESLA cena 17 000,- Kčs
_______________________
Můj pobyt v agentuře se schyloval ke konci jenže situace byla absurdní. Soudruzi mne nutně potřebovali, ale ohledně "penge" nechtěli přidat ani floka. Dostat se odsud byl
prostě i ppor mne jako elektornického krysaře pořádný oříšek. Zkusil jsem simulovat oční potíže. Pamatuji si na tlustou oční lékařku, která měla zřejmě své dny, přitulila
se ke mně laskavě, a cvrnkla mi do oka trochu atropinu. Za pět minut jsme měl zorničku na jednom oku jako narkoman. Se švidrajícím okem jsem se dostavil do práce, a když se šéf
zděsil, prohlásil jsem, že to mám asi od těch blikajících televizorů, a že proto budu muset asi ze zdravotních dlůvod končit. Oko skutečně krhalo, a jde a chodbou budil jsem
pozornost u všech, co jsem potkal. Kdosi začal spekulovat, "že pokud je to travlý, aje to opravdu od těch televizorů, tak mi agentura bude asi platit na pojišťovnu balíky. To
rozhodlo. Dostal jsem neprodleně možnost odejít na hodinu, s tím že se zříkám jakýchkoli dalších právních nároků. Podepsal jsem to s radostí. Oko odpoledne splasklo, a já šel
okamžitě tý doktorce koupit flašku Martela....
|
000006700
