|
Díl 9:
Protože jsem byl vždycky neuvěřitelný průserář, když jsem odešel z agentury věnoval jsem se asi tři další měsíce doma svému oblíbenému koníčku - radioamatérství, a ve dne občas u pracujících kolegů nějakému pokoutnímu servisu. Neopravitelných desek elektroniky bylo všude dost. Zlatou žílou byly však především občas porouchané herní automaty, které tu spravoval nějaký emigrant, a jednou nad tím dostal, protože ho tlačil termín, infarkt. Pak už si dával pozor, vždycky mi toho přinesl bezstarostě domů igelitku, a když to u nich v podniku odzkoušel, z paklu silného 5 cm z tehdejších zelených bolševických stovek, který vždycky s kouzelným hmatem vylovil ležérně ze saka mi odpočítal bez dohadů třeba i centimetr, a strčil mi to s úsměvem do kapsy.
Za nějaký čas naprosté pohody udeřila opět bouře na pracovním úřadě, a tentokrát mně tam už ta samá baba, když jsem se tam dostavil, doslova poprskala.
Navštívil jsem pak preventivně, abych měl alibi, několik pracovišť, které hledaly techniky, ale zjistil jsem divnou věc: Jakmile jsem vytáhl občanku, když už si mně chtěli zapsat, jak se do ní podívali, okamžitě ztratili druhej den zájem. Posudek z agentury byl přitom podezřele příznivý. Jednou jsem byl zase u veksláka v Nuslích, a když jsem se mu zmínil mezi řečí o problému, usmál se, a řekl mi:
Ty vole, dával jsi při odchodu z agentury na osobním ještě k opsání nacionálií z ruky občanku?
Přisvědčil jsem naivně, netuše, proč se ptá.
Ukaž, vole, pravil mi přátelsky, a nalistoval stranu 14.
Checheche, nojo, zasmál se potom. Podívej se tady do rohu, máš tady čertovu tečku...
Opravdu, v dole v rohu na straně čtrnáct byla nějaká malá černá tečka.
Musel jsem se taky zasmát, jak se mnou správně vyjebali.
To už dělají bolševici dvacet let všem který se jim nelíbí. Tys je tam nějak nasral, ani se ti nedivím..... Vyser se na hákování, a udělej si invaliďák jako já. Zajdi za vračem na OUNZ, přines flašku, nevím kolik tam budou po tobě chtít, mně to přišlo před deseti lety na dvacítku z ruky do ruky, je to sice dost, ale mám do důchodu vystaráno, dyť se uživíš bokem taky , ne ?
Nějak jsem se tehdy s tím doktoram bál, a tak jsem prostě po pokusu, vygumovat tu tečku, jen rozrhl stránku, protože byla udělána nesmytelným dokumentním inkoustem. Zase jsem došel na poradu do Nuslí, a dostal odborníkem doporučeno, abych nahlásil u polišů ztrátu OP, a když dostanu novej, tak se hned podíval, jestli tam tu tečku nemám zas, že je to ale prej nepravděpodobný, pokud nejsem někde v záznamu. Skutečně za měsíc jsem měl občanku novou, baba na pracáku uznala, že když ji nemám, tak musí počkat, samozřejmě že mne správně obvinila že jsem to udělal schválně, a když mně začal drtit u psacího stolu vedle v kanclu její nadřízený, takový dost nepříjemně slizký právnicko-policejní typ, tak jsem se nakonec překonal, a přinesl jí bonboniéru a flašku vodky, načež podezřele zjihla, a odmlčela se. Dnes už vím, že kdybych to byl udělal už dávno, nikdy si mne nikdo nevšiml.
Nová občanka fungovala a hned napoprvé jsem ulovil poměrně dobře placené místo na nově se budujícím výpočetním středisku u jedné velké stavební firmy. Měl tam být dodán asi za dva roky sovětský počítač EC 1033. Malý inženýr v bílém plášti se zlatejma brejličkama se mně ptal na praxi, říkal že je to práce dost náročná na vědomosti, a že v tom jsou prej strašně složitý feritový paměti, a že se jezdí hodně na školení i do zahraničí. Když jsem mu nabídl že mu přinesu své udělátko s feritovými jádry, a bude si moct na tom vyzkoušet, jestli těm feritkám opravdu rozumí jak říká, s jistým odstupem s bontonem protestoval, a zavedl mně na osobní. Tam jsem byl bez problémů přijat.
S nástupem nijak nespěchali, prej se zatím vše jen buduje, a nabírají lidi, tak můžu bejt klidně doma, neco jako studovat, a občas se jen formálně stavit, a zapsat se jako že jsem tam byl, protože stejně ještě namám ani kde v kanclu sedět. Odnesl jsem si tašku nějakých skript od kancelářských strojů.
Za měsíc mně telefonoval, že mně napsal na první školení do Brna, a ptal se, jestli můžu bejt tři neděle pryč z domova, a nabídl mi, že jestli se chci ještě předem podívat, do čeho jdu, tak že je za tejden exkurze na nějaké podobné již hotové středisko se sovětským počítačem stejného typu jako bude u nás, a že se tam jede podívat, tak bychom se spolu mohli svézt jeho autem, protože je to asi dvacet kilometrů za Prahou. Samozřejmě že jsem souhlasil. Takováto poměrně externí práce mně naprosto vyhovovala.
Za měsíc jsem dostal i pásku se slíbenou výplatou, která byla asi o třetinu vyšší než v agentuře. Doté doby jsem však ale pro ně vlastně za ty prachy, které sice tvořily malý zlomek toho, co jsem si vydělal bokem, ještě ani nehnul prstem.
______________________
Kdo neviděl sálový sovětský počítač EC 1033, prostě tomu neuvěří. Viděl jsem předtím jen AP-3 na škole, ale to byla proti EC 1033 pouhá tichá bleška. Dojeli jsme k jakémusi TESKO baráku v polích za Prahou, a již zdáli byly na střeše vidět tři bílé chladicí věže, jako u nějaké atomové ekektrárny. Šéf, který pocházel prej původně z nějakého akademického výzkumáku, kde se s nimi nepohodl, a tak šel do průmyslu, kde dostal jako vedoucí podstatně víc pěněz a navíc byt, mne šokoval když vyprávěl, že prej těch šedesát kilowatů, co prej má výpočetní středisko, je nutno nějak v létě uchladit, a tak k tomu musí bejt klimatizace, která má taky tak minimálně šedesát kilowatů. Počítač prej stojí asi sedumdesát milionů, a proto prej musí jet, aby se vyplatil, ve dne v noci. Když řekl slova "aby se vyplatil", s porozuměním se zlomyslně usmál. S tím skutečným vyplacením počítače pro podnik je to prej sice kdovíjak, ovšem, je to prej zase z druhý strany dobrá a dlouhodobá pracovní příležitost pro hodně lidí kolem toho. Tohle si prosimvás ale nechte jen pro sebe, dostal jsem doporučeno.
Ve vrátnici jsme dostali bílé pláště, gumové návleky na boty, a věnovali se instruktáži. Po prohlídce neuvěřitelně hlučného obrovského klimatizovaného sálu, mne sice trochu mrazilo, ale rozesmál mne opět místní bleděmodrý bouchající elektriocký psací stroj konzul, který za smíchu provádějící nás po středisku skupiny pracovníků v bílých pláštích, vypsal na papír mé známé:
______________________
Psychologický test.
-Jsi muž?
-Jsi žena ?
-Nedovedeš se rozhodnout ?
Press A.B.C...
___________________________
Po nahlédnutí do otevřených beden počítače mne fascinovala složitost jednotlivých částí, a tajemnost feritové paměti, na kterou jsem byl zvědav nejvíce. Pouhých 512 kilo paměti bylo tehdy ještě jakousi československou špičkou. Půl jak peklo hřející plechové dvoutunové modré bedny bylo vyplněno 32 kusy obrovských šedivých jednotek polské feritové paměti od firmy ELWRO . Vedle obrovská hřející pětitunová bedna zdrojů, vepředu třítunový procesor s blikajícím panelem, a vedle šestnáct mechanických magnetických disků 27 megabajtů, a vedle za nimi řadič disků a šestnáct stojanů magnetických pásek. Vedle v sále za sebou dvě a dvě hřmící řetězové tiskárny, chrlící kilometry optištěného papíru. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl, a fascinovalo mně to. Zvláště když jsem v autě zpět přemýšlel, co vlastně se na takovém monstru počítá, že se to podniku může vyplatit. Dověděl jsem se, že je to zas jen jakýsi zkušební provoz, a v podstatě zatím na tom jedou jen výplaty a inventurní agendu pro několik podniků.měl jsem z toho mírně nafouklou hlavu.
____________________
První brněnské školení bylo na bulharské 27MB magnetické disky. Byly to mechanické stojany s příkonem asi 5 kW, ve kterých se toř čily asi půlmetrové několika kilogramové
magnetické pakety s mnoha plotnami, do kterých se po rozběhnutí zasouvalo asi 32 magnetických hlav. Pakety měly průměr asi tři čtvrtě metru, a když se rozbíhaly, byl to zvuk jak když startuje vrtulník. Když jsem to viděl porvé v praxi, rozbolela mne z toho hlava. Každý stojan měl elektroniku složenou z asi 40 logických jednotek, a asi pěti obrovských řídících jednotek pro motory, nabitýc elektronikou. Nikdy jsem již tehdy na začátku nepochopil, jak je možné takovou elektroniku nejen vyprojektovat, postavit, ale i prodat a nechat dlouhodoběji provozovat běžným uživatelům.
Brněnské školení probíhalo naprosto stejně jako před několika díly seriálu popisované školení na systémy v bývalé agentuře. Účastnilo se ho něklik servisáků, kteří už to znali, protože u toho i dva roky již pracovali, a my ostatní, kteří jsem teprve nasávali první informace. Po čtrnácti dnech se školení naprosto zvrhlo, a do konce kdy jsem dostali certifikáty o jeho absolvování se již jen celá dopledne tvrdě chlastalo. I když v podstatě většina lidí ani neuměla říci co je to vlastně integrovaný obvod, natož popsat některou logickou funkci, nikdo nevypadl. Vypadalo to, že pracovníci školicího střediska kancelářských strol jů ani příliš nestojí o to, aby se někdo něco podrobněji naučil.
Na školení jsme tři neděle bydleli na privátech. Brněnská pobočka kanclstrojů měla pronajaty pro účely školení asi čtyřicet bytů. Největším exotem kurzu byl syn nějakého pražského papaláše, který se meui námi ocitl nějakým snad omylem. Již na kurz přijel svým autem, a vždycky v pátek odpoledne s jsem s ním za mírný úplatek jezdil zpět do Prahy, a v pondělí časně ráno zase do Brna. Náš exot byl dokonaláý děvkař, který byl organizačně tak schopný, že za dva dny se již jeho privát změnil v podstatě na harém, kde proháněl mladí é i zralé brnanské dámy. Již první týden došlo k rasantní stžnosti, protože s dámou usnuli po třech lahvích šampaňslého ve vaně, která přetekla, a vytopila dva byty pod nimi. Když se v bytě pak obejvily cikánky, o nichž kolega tvrdil vždy na škoelní ostatním frekventatnům, že jsou daleko ženštější a lacinější, a nabízel komukoli, že se klidně s ním může podělit o radost i o náklady, byly již ve hře policajti. Rozzuření pronajímající s nostalgií vzpomínali, jak banální bylo jen vytopení bytu na počátku.....
Vzpomínám, jak jsem předposlední pátek čekal u dálnice na jeho škodovku s kolegou, který jel s námi. Bylo již půl třetí, a exot nikde. Pomalu jsem uvažovali o tom, že pojedeme nakonec autobusem za kilo, když exot dorazil. Z auta vyskákaly dvě hrubými hlasy se smějící dámy, dosud svázané k sobě černými punčochami, rozvazovaly se s rozčilenými výkřiky, a exot přitom vyhazoval z auta použité prezervativy, papírky od bonbonů a lahve od pití. Jedna od šampaňského byla nedopitá, a tak nám nabídl. V lahvi mně upoutala značně vysoká pěna. Zeptalk jsem se jej tedy, zdali mu do té lahve některá z těch dam z pomsty a nebo jenom aby byla legrace, nenačůrala. Dost jsem ho s tím dotazem rozhořčil. Vyčítavě mi řekl:
To si myslíš, že piju nějaké šmuky? Tohle je origo šampáňo za třistovky z Tuzexu !! A chopil se lahve, a nasál dlouhý lok. Za vteřinu však došlo k obrovskému gejzíru, se zoufalým výkřikem:
...Vopravdu ty vole !!! Jak jsi to mohl jenom vědět..???
vykřikoval zoufale, a plival to všude kolem sebe. Skočil do auta, vytáhl montpáku, a zařval na dvě svíjející se zralé dámy, které o se opodál svíjely smíchy:
Zabiju vás, vy kurvy !!!
Dámy ale již přesedaly pohotově do jiného auta, které zrovna dorazilo v protisměru na místo, ani nevím jak se tam ocitlo.....
_______________________________
|
000006676
