|
Díl 11:
Z Brna jsme tehdy dojeli s třemi mírně alkoholickými zastávkami do Prahy, a naši jízdu ukončila v šest hodin večer dutá rána do popelnice na dejvickém bývalém Náměstí Říšských branných sil pod ministerstvem národní obrany, kam jsme dojeli mírně omylem, protože kolega Exot zazmatkařil, a pořád nemohl najít na mapě tu správnou cestu. Vždy jsem obdivoval jeho suverenitu, se kterou se tehdy rozčílil, a řval na lidi, kteří se na nás vyděšeně dívali, co tam má vlastě ta popelnice co dělat, zatáhl s rykem ruční brzdu, a rozešli jsme se. Ještě mne do každé kapsy zastrčil jednu svoji vizitku, s tvrzením, že intelektuálové jsou naprosto nespolehliví, a stejně to prej někde ztratím. Bránil jsem se těm intelektuálům, a on mi sdělil, že by mi jednu vizitku mohl prošívačkou přišpendlit na bundu, ale to jsem protestoval.
Když jsem se příští den ráno v deset probudil, byla sobota, a otec mne rozčileně zpovídal, co to prej tahám domů za plechy, že to v noci v pokoji shodil, ono to spadlo po schodech až dolů do předsíně, a byl to rachot, že div neohluchnul. Chvíli jsem se divil, co mi to povídá, a pak si uvědomil, že to jsou asi ty plotny z bulharských magnetických disků.
V pondělí jsme se byl podívat do práce, a tam jsem s jistým rozčarováním zjistil, že všichni najatí dosud lidé, zřejmě dosud studující doma byli nějakým příliš horlivým úředníkem z ekonomického oddělení odesláni na pomoc při budování nového výpočetního střediska. O mně si mysleli, že mám být někde na školení, a tak mne zanechali svému osudu. Zanechal jsem je jejich osudu také, protože se mi nějak zrovna nechtělo, házet lopatou, kopat krumpáčem, tahat někde kýble s betonem, a nebo prosekávat betonové zdi majzlíkem, a tahat dráty, a tak jsem ještě nenápadně vyšetřil jako mrtvý brouk další tři týdny na svobodě. Vždycky jsem zašel jednou týdně na osobní, zeptal se, co se děje, a oni mne požádali, abych dokončil školení a pak se přihlásil, a tak jsem to třikrát po sobě ještě rafinovaně zopakoval.
Vyhnul jsem se proto montáži protihlukové izolace na stropy a na stěny, a objevil se jako duch až tehdy, když byla i na zemi v sále již položena zvýšená podlaha z tlustých modrošedých překližkových dlaždic, a chystala se montáž beden počítače. Ze zdí všude ještě čuměly svazky kabelů a drátů, a objevily se i první bedny klimatizace. Ve sklepě se budovala kobka s motorgenerátorem za milion korun.
Zatímco jsem byl pryč, bylo nabraných dost dalších lidí, vždycky někdo přišel v montérkách, podal mi ruku, a zmizel, a já zase jeho jméno okamžitě zapoměl. Zmatek trval další tři neděle, a tak jsem šéfovi navrhl, že bych zatím mohl navštívit pár svýho kolegů ze školení, v jejich podnicích, a podívat se, ja k to u nich jede, protože již mají počítače na sále, a zjistit nějaké podrobnosti o provozu. Nebyly žádné námitky.
Technické sekce obsluh počítačů JSEP byly zajímavé mnohdy konspirační skupiny většinou spřátelených inženýrů, kteří buď odešli někde z akademie do průmyslu, a domnívali se, že jako vedoucí pracovníci budou dělat vědu pod svým vedením v průmyslu, a nebo to byly v podstatě bastlířské typy, které se šly k počítačům jen zašít. Zajímavé také pro ně bylo, že mnoho vedoucích dostalo podnikový byt.
Jedna ze zvláštností počítačů JSEP byla i deklarace v sovětských povolovacích podmínkách provozu, že již před dodáním počítače musí být na místě aspoň základně vybavená mechanická dílna. Na pracovišti, které jsem navštívil jako první, se sešla parta spřátelených strojních inženýrů, kteří si svoji dílnu vybavili úplně špičkově. Dokonce tam měli třímetrový soustruh, svářečku MIG, souřadnicovou stojanovou vrtačku a frézku, motorovou pilu na železo, cirkulárku a stropní jeřáb, v dílně trávili svůj v podstatě veškerý čas, a zabývali se zejména soukromým bastlením domácích dřevoobráběcích strojů na chaty, a aby měli proto shora krytí, budovali též po částech motorový člun generálnímu řediteli. Když jsem přišel, samozřejmě mne nejprve naplnili tašku svými neopravitelnými deskami, a pak mne pod záminkou, že určitě všechno opravím, opili místním lihem na čištění magnetických pásek jako prasátko.
Desky, vytahané ze sovětských počítačů byly konstruovány v podstatě vojenskou technologií, to je, po zapájení byly tropikalizovány. Jejich oboustraný povrch tvořilo velice pevné epoxy, takže sice nenavlhaly, ale jednak se na nich naprosto nedalo měřit normálními hroty a nebo sondami, aniž by se měřené místo muselo pracně očistit, a jednak se zjištěné vadné integrované obvody vyjímaly kuriozním speciálním způsobem. S lítostí jsem vzpomínal na amatérské desky z agentury. Moje v agentuře vyvinuté odpajovací zařízení na sovětské desky nefungovalo.
Když jsem se pak doma díval na asi dvacet desek z tašky, kterou jsem přinesl, viděl jsem na několika místech dosti otřesné pokusy, dostat běžnou páječkou obvod neúspěšně ven. Navíc, když jsem obvody pak pracně vyjmul po půlhodinovém čištění od epoxidu, páječkou a odsávačkou,, zdály se být všechny překvapivě funkční.
Když jsem se pak dostavil zase po dvou dnech do práce, a vyndal desky, a ukazoval je šéfovi, ten se přezíravě usmál, vytáhl ze šuplete novotou zářící bleděmodrou welerku / tehdy západoněmeckou páječku snad za dvacet pepírů, a autoritativně řekl:
My to nebudeme přece dělat jako nějací amatéři....Půjčte mi jednu, já vám to ukážu...
To co předvedl, mne i jeho doslova šokovalo. Epoxid urputně bránil cínu v odpájení, a když se pájené místo i jen mírně přehřálo, krycí epoxid skokem za strašného zápachu zuhelnatěl, a spoje šly z laminátu okamžitě dolů...
Další desku jsem mu již nepůjčil, protože i tu prvou bylo v podstatě na mne, zpětně uvést do původního stavu, abych se pak před kluky z předchozího střediska nemusel skrývat, až na to co mi půjčili, zapomenou. Zároveň jsem si opět s mírnou hrůzou uvědomil i Exotovu taktickou genialitu.
Po několika pokusech v garáži bylo jasné, že bude muset být sestrojena nějaká vymakaná horká hlavice, která epoxyd bez poškození pájeného místa z obou stran zlikviduje, a pak tekutý cín z díry po jednom bodu někam odsaje. Další fatální zjištění bylo, že na sovětských deskách mé dosavadní diagnostické sondy ukazovaly přes 60 procent vadných obvodů, i když deska byla ještě funkční.
Jedna z desek, kterou jsem dostal k opravě byla i deska feritové paměti ELWRO. Deska byla velká asi půl krát půl metru, a když jsem otevřel jen elektroniku, zděsil jsem se, protože obsahovala asi 280 tranzistorů, 72 operačních zesilovačů, a to vše obklopeno nepočítanými dalšími diskrétními součástkami, též zalitými většinou epoxidovým lakem. Když jsem nahlédl pod záhadný plech nahoře, zděsil jsem se snad ještě víc, protože pod ním se nacházelo jak mraveniště obrovské pole feritových jadýrek těsně vedle sebe, propletené nekolikrát mezi sebou, každé s každým souřadicově různobarevnými smaltovanými dráty průměru 0,08 mm. Jadýrka byla menší než maková zrna, a když jsem pod lupou spočítal pole 25 x 25 kusů, a vynásobil plochu, došel jsem k neuvěřitelnému počtu víc než asi asi 130 tisíc kusů na desce.
___________________
Z mých pesimistických úvah mne pak vyrušil telefonát z školního oddělení, že se mám prý připravit za tři neděle na odlet na školení do sovětského svazu, právě na feritovou paměť. Školení se mělo konat v Kazani. Je prý nutná hovorová ruština. Dostal jsem doporučeno, abych se poradil s kolegy, kteří tam pojedou také, a přípravy jsme společně zkoordinovali. Dále následovalo asi deset adres mne naprosto neznámých lidí, které jsem si s mrazením v zádech opsal....
|
000005713
