|
Díl 13:
Protože jsme měli dva dny do začátku školení volna, nastal hromadný průzkum nejdříve hotelového baru, jeho místních štamgastů, a posléze i města. V baru bylo k dostání mnoho
zajímavých exotických jídel, místním lidem cenově naprosto nedostupných . Hned druhý den na to doplatil náš kolega, který si dal syrová kachní vejce /tatarský biftek/ , což
byla pro místní největší pochoutka, ale pro evropský žaludek značná biologická zátěž. K veselí všech odběhl již za asi půl hodiny, a když se nevracel,našli jsme jej zeleného na
WC. Odvedli jsme ho do pokoje, a podali endiaron. Když jsme pak sešli dolů, zamířili jsme ke stolu kde seděli naši stálí hlídači, agenti KGB ktěří se nám představili na vstupním školení, dva žoviální rusové v kožených bundách, kteří tam celou dobu školení nepřetržitě chlastali. Jeden z nich zrovna cosi kutil sirkou na ruce. Sirku nařízl nožem a cosi jako navíjel. Druhý mi naprosto seriozně vysvětlil, že kolega prej chytil vlasovce. Když jsem nevěděl co to je, vysvětlil mi nadále s naprosto vážnou tváří, že je to infekční červ, který prej prorůstá tělem, a občas vykoukne hlavičkou nad kůži. No a právě, jak to prej zasvrbí, má se za tu vyčuhující hlavičku chytit do rozříznuté sirky, a pomalu točit, a vytahovat ho. Musí se to prej dělat ale pozorně, aby se nepřetrhl.
Když jsem viděl, jak jeho kolega soustředěně pomaličku otáčí sirkou, udělalo se mi nevolno, a v podstatě jsem zbaběle zdrhl. Večer jsem potkal agenta na WC, a když si vyžebral cigaretu, tak se mi s jakýmsi radostným porozuměním omlouval, že je to prej jejich nejlepší vtip, ale abych nekazil legraci, a nikomu to neříkal, protože prej musí
šmírobvat dole, a mají dlouhou chvíli.
V deset druhý den jsme se šli podívat, jak dopadl kolega s kachním tatarákem, a nalezli ho za perfidního zápachu na pokoji v posteli zeleného jak mrtvola. Slabým hlasem nám
oznámil, že asi umírá. Chtěli jsme zavolat lékaře, ale co jsem pochopili ze směsi rusko-tatarštiny znějící hlasitě ze sluchátka telefonu, ten prej vyspává po nějaké pitce. Když
jsme se vrátili zpět, kolega už se v podstatě ani nehýbal.
Když jsme telefonem opětovně žádali lékaře, přišel asi za dvě hodiny jakýsi bledězelený mužík v bílém plášti, podíval se od dveří na mrtvolu, řekl nám lámanou ruštinou :
Kachní vejce, že.....
a odešel. Za chvíli se vrátil, nesl velký hrnec kouřící rejže z kuchyně, hodil ho na noční stolek, otevřel kolegovi ústa, a začal mu tam bezohledně cpát lžící horkou rejži.
Vypadalo to jak když krmí husu. Když do něj pracně našťouchal asi půl kastrolu, vytáhl z kapsy nějakou tubu, vyklepal z ní jednu zelenou obrovskou tabletu, a našťouchal
ji do kolegy na tu rejži. Nato sáhl do náprsní kapsy, vyndal čtvrtlitrovou placatku, a nalil do něj ještě asi pět hltů vodky.
Kolega hlasitě dlouze říhl, začal se potit na čele jak pumpa, a definitivně znehybněl. Muž nás pak vyhnal z pokoje, strčil si klíč do kapsy, a s několika tatarskými
výrazy, kterým jsme nerozuměli, zmizel v chodbě. Když jsme kolegu zase večer navštívili, již pomalu chodil, a tiše mluvil. Ptal jsem se ho, co mu ten vrač dal. Vytáhl z kapsy
tu tubu, ve které již nebyla ni jedna tableta, a podal mi ji. S úžasem jsem četl:
Tetracykline, Contained 10 tbl.x 1g
Musel jsem se tiše děsit, protože těch tablet tam bylo když jsem ji naposled viděl, tak minimálně pět. Nikdy jsem také nevěřil, že je možné přežít tetracyklin, zapíjený vodkou.
Ovšem praktický pokus mne přesvědčil, že v zemi, kde zítra znamená již minimálně včera, je zřejmě nemožné jen holou běžnou a každodenní skutečností.
Třetí den v poledne jsem viděl, jak z baru zase vyvádějí klátícího se dalšího mého kolegu, který se s chrčením dusil. Myslel jsem, že již dopoledne přebral, ale dověděl jsem se, že si dal místní ostrou tatarskou hořčici, a hodil si ji na maso odvážně celou čajovou lžičku. Můj již známý tetracyklinový felčar, který u ostatních dostal po mém
vyprávění přezdívku "TETRÁK", zopakoval svůj obřad s horkou rejží přímo dole v kuchyni, a opet naprosto suvereně a s úspěchem zvítězil.
Agenti KGB seděli dole v hale, popíjeli vodku, a když jsem k nim přisedl, říkali mi radostně:
Jak dlouho tady budete? Od tý doby co jste přijeli, je tu pořád jenom samá sranda...
______________
Protože školení začínalo až zítra, vyplnil jsem zbývající odpoledne procházkou a průzkumem města. Celá Kazaň se skládala z historického středu s univerzitou, divadlem a
mnoha budov, v podstatě tehdy supermoderního betonového panelákového sídliště z několika mnohapatrových bloků vedle pro místní VIP, a z celé jedné jeho strany obklopena
prkenými a plechovými domečky, kde bydleli místní chudí. Ve městě překvapivě jezdily i když značně značně otřískané tramvaje, a autobusy, které měly jednu zvláštnost, že jejich
jízdní řád v podstatě neexistoval, řidič odjel jakmile byly plné cestujících, a linka jezdila spíše podle pokynů většiny cestujících. Když člověk nastoupil třeba do místní tramvaje, byl překvapen, jak jsou prakticky všichni cestující mírně otrhaní. Jejich šaty nebyly v podstatě hardy, ale na i mnohých moderních kabátech byly jakési vytržené skoby.
Příčinu jsem poznal okamžitě, protože jsem užasl, když místo jensoho vyraženého okna byl přišroubován v otvoru minimálně třímilimetrový plech dlouhými šrouby, které čněly jako ostny do kabiny. Protože bylo odpledne, a místní VIP jezdili z práce, na další zastávce když se do tramvaje nahrnul dav lisí, bylo od tabule slyšet pravidelně rozčilené výkřiky a páravé zvuky. Náhle vykřikl i můj kolega, a výšeuvedenou minimálně deseticentimetrovou skobu od nejbližšího šroubu měl na zádech svého nového kabátu.
Vystoupili jsme u největšího obchoďáku, a po vstupu nás překvapil puch jako ve chlévě. Jeho zdroj tvořily pytle s jačím trusem, kterým se zde , pokud to nebyly paneláky, kde
byl parní rozvod, topilo víc než drahým uhlím. V prvním patře bylo něco jako domácí potřeby s tím, že jste tam nalezli všechno od radiopřijimačů, barevných televizorů a
vysavačů až po malý polní pluh. U všeho byly neuvěřitelně nízké ceny. Třeba elektrická ruční vrtačka stála patnáct rublů, to je asi tehdejších šedesát korun. ve druhém patře
bylo papírnictví, a mne nejvíce upoutala klesající řada bronzových leninových hlav. V sortimentu se nacházela zleva jedna obrovská v dvojživotní velikosti za padesát rublů, a
napravo miniaturní hlavička asi dva centimetry za deset kopějek.
Dívali jsme se na to s úžasem, a já říkal kolegovi:
Člověče, ta pěticentimetrová za dvacet kopějek, kdyby tomu člověk uříznul ten sokl a udělal dole závit desítku, víš jaká by to byla perfektní koule na rychlostní páku do auta?
Kolega vykřikl:
Nesmíme zaváhat, než si toho někdo všimne !!!
a okamžitě přivolal prodavačku.
Kolik máte těchhle malých?
ptal se česky, a když tatarská prodavačka s očima jak tenisáky, když viděla jeho svazek rublů který vytáhl z náprsní kapsy, s boucháním vysypala bednu na pult, koupil všech osumadvacet. Tahli jsme pak tu tašku oba, protože jeden Lenin vážil asi dvacet deka, a já si v duchu představoval, jak všichni veksláci v Praze, který si to pak koupí kus za pět kilo i se závitem, řadí ve svých drahých zahraničních autech rukou která drží prstama v dlani mosaznou pleš vyblejskanýho Lenina.
___________________________________
Školení začalo příští den až v jedenáct, a dostavilo se tam z patnácti našich jen deset. Ostatní si prý již rozebraly místní krasavice, a odvezly je do svých domovů taxíky. Mimo
nás tam bylo ještě asi dalších deset účastníků z východní evropy, východní němci, dva bulhaři, dva poláci, dva maďaři s mladičkou krásnou, jak obrázek zmalovanou překladatelkou, a asi dest dalších ze sovětského svazu. Když jsem se díval na program kurzu,zase jsem byl vrcholně zklamán, protože hlavní náplň byla především informace o systému JSEP / jednotný systém elektronických počítačů/, a feritové paměti jsme se měli věnovat podrobně jen posledních čtrnáct dní, týden teoreticky, a poslední týden ve výrobním závodě.
|
000005909
