|
Díl 14:
Školení probíhalo prvé dny zcela nudně. Někteří účastníci žádali, aby lektoři mluvili spíše anglicky, a dostali odpověď, že
" aspoň se naučí trochu rusky, protože prej většina dokumentace je pouze v ruštině ".
Přitom prakticky všichni lektoři dovedli anglicky víceméně hovorově. Ale jelo se rusky, a vždy po každé jejich větě zněl jako ozvěna tichý překlad maďarské krásné překladatelky do maďarštiny. Oba maďaři připomínali svým aristokratickým zjevem a suverením jednáním velomože, překladatelku striktně považovali za svůj majetek, a chovali se k ostatním zejména k bulharům značně přezíravě. Jeden měl naproto nesnesitelný zvyk, že před ním na lavici vedle sešitu byla neustále hromádka nějaké kukuřice, kterou s chroupáním žvýkal. Občas se znenadání při výkladu huronsky zasmál, a něco strašlivou angličtinou vědecky poznamenal, a krásná překladatelka ho hned se zvonivým smíchem rusky omlouvala. Druhý tahal pořád odněkud další a další krajíce chleba s řízky, desítky rudých paprik, a s funěním to při výkladu konzumoval.
Jednou jsem měl příležitost, nahlédnout o přestávce do na lavici vedle položených programátorských manuálů. Myslel jsem si nesprávně , že to bude hora ruského assembleru, ale mýlil jsem se. Byly to asi dvě metrové hromady tlustých knih, vyvedených tehdy používaným kyanotiskem, plné anglicky psaných strojových instrukcí, v nich občas kralovaly sytě černou tuší škrtané bloky s ručně psaným ruským komentářem a dalšími rusky psanými bloky v assembleru, a občas sytě černá tlustá tajemná vsuvka s ruským kódem v bukvách / azbuce /
T.D.B.
Ptal jsem se jednoho kolegy, který tam měl pak po skončení zůstat na další běh školení, týkajícího se procesoru počítače, a on se chechtal, a vysvětlil mi:
T.D.B. znamená "Tak dólžno byť". To jsou bloky programu, kterým nikdo nerozumí, a když to ukradli, a chtěli je změnit, tak všechno další přestalo chodit. Tak prostě TDB, tak dolžno byť...
Večer jsem si četl na hotelu knihu, a ze stropu pořád neodbytně znělo nějaké přerušované chroupání. Jeho kmitočet byl naprosto atypický na to, aby to bylo třeba od noh postele, na které někdo souloží,a tak jsem se šel zvědavě podívat o patro výš. Ony zvuky vycházely z pokoje mého kamaráda, kterému jsem pomáhal donést tašku s těmi osumadvaceti bronzovými Leniny. Seděl u nočního stolku, na něm měl přitažený malý svěráček, v něm jednoho bronzovýho Lenina upnutýho za spánky pleší dolů krkem nahoru, a pilkou na železo
odřezával soklík. Vedle ležel závitník desítka upnutý v malém francouzáčku.
Ty vole, pravil mi nadšeně, celá mechanická výbava za pět rublů...
Dole na koberci posypaném zlatými bronzovými pilinami byla igelitka, a v ní asi deset již opracovaných Leninů. Jen mně zklamala ta jejich elektrická vrtačka za patnáct rublů.
Sklíčidlo hází víc než o pět milimetrů. Zkoušel jsem navrtat díru vzadu do rámu postele, a zlomil vrták osmičku....
____________________
Když vzpomínám na vlastní mechanické aktivity, nesmím zapomenout na svůj první a poslední ruský radiotechnický pokus. V místní prodejně pro radioamatéry jsem koupil za dvacet rublů stavebnici tranzistorového přijimače, a za pouhé čtyři rubly páječku. Cín nikde neměli, a prodavač šťastný že jsme mu udělal takový kšeft, mi nezištně poradil, abych prej cín odloupnul šroubovákem někde z okapu.
Páječku jsem přinesl do hotelu, radostně ji zapojil, a aby to něco nepopálilo, odložil na radiátor ústředního topení. Ozvala se strašlivá rána, a záblesk. Uskočil jsem leknutím,
a když jsem po chvíli přišel blíž, s úžasem jsem zjistil, že v zásuvce je sice vidlice, ale přívodní drát mezi ní a skřínkou pájky se zřejmě odpařil. protože jsem ho nenašel.
Šel jsem s třesoucíma se kolenama vyhledat místního údržbáře, a ptal se, na kolik jsou tady pojistky. Nevěděl, co jsou to pojistky, divil se jak jsem prej na to přišel, a
sdělil mi, že když proud v zásuvce přesáhne delší dobu padesát ampér na patro, tak se prej dole ve skříni obvod odpojí elektromagnetem, a asi za pět vteřin se zase připojí.
Ale to by se prej mohlo stát jedině, kdyby se v pokojích na jednom patře najednou připojilo nejmíň deset vařičů.
Protože jsem tomu nechtěl věřit, zavedl mne o patro níž k nějakýmu kamrlíku, otevřel dveře, rosvitil, a opravdu: Na desce patnáct obrovských cívek s elektromagnetem vevnitř,
nahoře nekrytý kontakt jako u stykače, každá na jedno patro hotelu. Než jsem stačil uskočit, vzal drát, a spojil nějaké šrouby, a vylétl oslňující záblesk, a strašná rána. Jedna cívka se masivně zakývala.
Údržbář se pak podivil jak prej jako inženýr od počítačů ze západu takovou banalitu neznám...
Páječku jsem pak se zájmem rozšrouboval. Kus uhořelého přívodního kabelu ze sítě končil v plastové skřínce, pokračoval uzlem, dále na kontaktu značně nafouklého a očouzeného kondenzátoru s nápisem:
4 mikrofarady 160V
a pokračoval do druhého otvoru naproti uzlem, a otvorem skřínky ven k páječce. Druhý drát skřínkou jen procházel.
_______________
V poledne se objevil jeden můj další spolustudující paměť ruského počítače z města, a vyprávěl čerstvé zážitky z města. Cestou autobusem na další tržiště, kam jsem měli zakázáno, viděl prej v okolo do půl metru zaledněné ulici znenadání širokou suchou vozovku, ze které okny autobusu sálalo teplo. Když se prej s úžasem ptal spolucestujících, vysvětlili mu, že je to neodizolovaný parovod, který vede z teplárny asi dva kilometry za městem do místního sídliště pro VIP. Z trhu přinesl obrovskou lesklou asi dvoukilovou věc, připomínající nějaký výlisek z bakelitu, na které bylo napsáno:
Nejkvalitnější Lisovaný gruzínský čaj.
Cihla opravdu voněla čajem, ale nevěděli jsme jak čaj z toho bloku oddělit. Nakonec kolega přinesl kladivo a šroubovák, a roh usekl, a roztloukl na malé kousky. Ty ponořil do ešusu, zalil vodou, a postavil nedočkavě na vařič. Za chvíli to začalo vonět, a vařilo se to jako hustá polívka. Když jsem to opatrně lžičkou ochutnal, mělo to takovou divnou chemickou chuť. Kolega byl ale nadšen, a vypil celý ešus.
Když druhý den vstal, měl opuchlé uši, úplně mu odstávaly od hlavy. Kůže na nich vypadala jako karfiol. Doporučil jsem mu, zavolat Tetráka, ale odmítl, a šel s tím i na školení, kde vzbudil obecný živý zájem i u instruktora. Ten mu též doporučil Tetráka. Ke konci hodiny se již kolega klepal horečkou, a když nakonec Tetrák přišel, a viděl ho, dosti překvapivě ztratil svůj obvyklý klid, nechal si ukázat kostku toho čaje, zabavil ji, a zavolal ruskou sanitku.
_________
Kolegu jsem pak potkal asi za pět let v Praze. Byl už v pořádku. Sedli jsme si u piva, a on vyprávěl, jak ho dovezli do kazaňský nemocnice za městem, byly to dřevěný baráky, ale od pacientů se dověděl, že v patře nad ním jsou nemocní s cholerou, pak mu dali nějakou injekci, on se s nimi skoro v bezvědomí pral, a chtěl velvyslanectví, a tak ho nakonec převezli letecky spěšně diplomatickou linkou do tehdejšího československa, do vojenské nemocnice. Tady prej vůbec nevěděli, co to je,
"....ale nějak se z toho prej potom asi za půl roku dostal.......".
____________________
Na školení jsme pak byli kolektivně seřváni, a dostali zakázáno, konzumovat v hotelu cokoli, co pochází z tržišť. Samozřejmě že to vzbudilo spíše zájem, podívat se tam také. Viděl jsem tam pak třeba obrovské bílé tatarské řezníky s obrovskými černými plnovousy, jak od časného nalití jak dogy až se jim kouřilo ze zátylků porcují na tržišti obrovskými lesklými sekerami čerstvě zabité maso. Maso, stejně třeba jako jablka bylo v Kazani superdrahé, a většina lidí si ho nemohla dovolit. U jednoho stánku jsem koupil za pět rublů půl kila neuvěřitelně dobrého jačího másla, zabaleného do novin, po kterém mi nic nebylo. Nikdy jsem tak dobré máslo nejedl. Na tržišti bylo značně nebezpečno, protože pokud někdo vytáhlz kapsy pětirublovou bankovku, byl pokládán za boháče z VIP sídliště, což nebylo vůbec bezpečné. Ptal jsem se, jaké jsou v Kazani platy. Bylo to tehdy například u tramvajáka nějakých pětadvacet rublů měsíčně. Inženýr od počítačů z místní továrny prý bral 50 rublů, a vedoucí rpovozu asi 110 měsíčně . Za deset kopějek se dal koupit u každého pouličního stánku obrovský kouřící rybí piroh se zelím. Nikdy jsem po něm, a snědl jsem jich za tu dobu desítky, nezaznamenal žádné trávicí potíže.
Jednou jsem vymrzlý zabloudil na tržišti ke dvěma americky vypadajícím automatům na horký ruský čaj. Třicet kopějek. Hodil jsem mince do štěrbiny, a sáhl pro kelímek do okýnka, když tu mně k mému leknutí uchopila za ruku jiná studená ruka ze vnitřku automatu. Šokován jsem se šel podívat z druhé strany. Plechová bedna automatu byla prázdná, nahoře blikala žárovka, a dole seděla na stoličce stařičká babka v kožichu, u nohou měla várnici s čajem, a když z štěrbiny zezadu spadly nějaké drobné do krabice, vzala naběračku, nalila kelímek, a podal ho zevnitř ven okýnkem. U várnice stál huňatý černý pes se smutnýma očima, a chlemtal z várnice čaj dlouhým jazykem, a tak jsem jí tam k jejímu údivu ten čaj nechal, a urychleně odešel. Druhý "automat" byl osazen stejně...
|
