|
Díl 18
V průběhu kursu jsme se mnohokrát zůčastnili různých atrakcí, které speciálne
pro cizince pořádali místní podnikavci. Za deset rublů jsem si mohl za městem ,asi
pětkrát vystřelit z policejní pistole ráže dvanácti milimetrů, zbraní kazanského
policisty,jejíž kulky nebo spíš malé dělostřelecké granáty , kterými se zde
výhradně řeší všechny bezpečnostní problémy, jsou zhotoveny z lisované železné
rudy a mají kromě mimořádné levnosti i značně silný trhací účinek. Po dotazu, kolik vydrží hlaveň výstřelů mi bylo řečeno, že asi tisíc, ale to už je tak tou rudou vykotlaná, že se s tím dá trefit jen z blízka. Zbraň úrý většinou přežije několik policistů.
Projel jsem se také konečně v tříkolovém taxiku s jedním odmontovaným kolem na ledové pláni s jednonohým taxikářem, patřící ke zdejší zábavní mafii, přičemž se jeden kamarád strachy poněkud připokálel, a ani se mu dnes nedivím, nebot byl v tu dobu asi rozumnější
než já, proletěli jsme se nad městem starým dvouplošníkem jen z plátna, dřevěných latí a ocelových rezavých lan, s průstřely prý od německých okupantů, vydávaje za to nemalé sumy peněz.
Jako idiot jsem se jako obvykle pozastavoval nad tím, co kdyby kašlající motor
ve vzduchu vzplál, protože když jsme poprvé viděli pilota, jak zmizel při
nahazování motoru v černém dýmu bafajícího stroje, domnívali jsme se v prvém
okamžiku s určitou radostnou nadějí že to chytlo,ukazoval nám druhý člověk,
který točil dvoumetrovou vrtulí, a ve tváři měl jizvu, o které zase ten pilot
říkal že je to také od vrtule, že benzin v takovém mrazu jako je ted nehoří,
vytáhl zápalky, vylezl k nádrži a házel je do ní zapálené. Projevil jsem se
navíc ještě jako zbabělec, a na jeho nabídku to nechtěl sám vyzkoušet. Nádrž
musela mít tak půl krychlového metru, a zdála se mi celá jakoby očouzená...........
Z výšky byla Kazan velké město, měl jsem dojem že snad jako Praha. Okolo byly
však již jen velmi řídké nízké lesíky, skoro jako křoví. Pilot nám říkal, že na
jaře vše během týdne roztaje, a asi půl toho se změní zase až do příchodu zimy v
obrovskou řeku. V letadle byla strašlivá zima a prudký vítr. Měl jsem dojem že
mi omrzla jedna půlka tváře. Letadlo pak kleslo, a přistálo na ledové ploše s
pootočením asi o devadesát stupnů. Trvalo to asi pět minut, a měl jsem dojem že
na ledu se nedá zastavit....
Jednou jsem se zůčastnil pohledu na soutěž v "pivním baru", což byly stánky se
stříškou, kam chodili popíjet pivo místní bohatší občané. Pivo se však, protože
bylo poměrně drahé, popíjelo s třetinkových skleniček, a při soutěži se nesmělo
na kloset, a ten, kdo se první pomočil, platil za všechny. Jeden z pivních barů
blízko hotelu chodil okupovat náš spolustudent počítačů, pocházející z českých
pivovarů, a zvyklý denně vypít tak dvacet piv, ale půllitrů.
Náš kolega se tam stal zakrátko postrachem, a jednak měl celý měsíc školení pivo zadarmo, i když prohlašoval že ruský pivo je šmejd. My jsme tam občas také chodili, a sázeli na různé rusy a kazance jako na koně. Jednou jsem viděl, jak nějaký místní chlapík, vypivší s obdivuhodným úsilím úctyhodných asi dvacet skleniček, náhle vytřeštil
oči, a pak se jeho obličej radostně roztáhl úlevou, zatímco jeho kalhoty se dole
začaly temně zabarvovat.........V pozdních večerních hodinách pak k baru velmi
často přijížděl "avtomobil propana butana", policisté i lékař se nejprve řádně
doopili, a sbírali a odváželi pak místní ležící...........
Asi v půli kursu jsme si jednou s kolegou udělali autobusem okružní jízdu městem
do chudinské části, abychom , když už tu jsme, viděli také něco zakázaného.
Autobus nejezdil po standartní cestě ale podle přání cestujících. Projížděli
jsme starým městem a malinkými nouzovými z plechových sudů a beden zhotovenými
příbytky té chudší části, do autobusu přistupovali a vystupovali staříci s
otepemi větví a drásali nám kabáty, a pak, to již bylo k večeru, autobus se
rozjel do sněžné pláně. Seděli jsme nakonec již sami a čekali, kdy se řidič
vrátí zpět do města. Autobus však směřoval stále více do bílé pláně. Najednou,
to již se stmívalo, se zastavil u nějakého sloupu, kde byl uvázaný kůn, načež
řidič s námi vystoupil, zamkl autobus,sedl na koně a jal se odjíždět. Ptali jsme
se ho důvěřivě , kdy se jede zpět. Mávl rukou, řekl naprosto lhostejně
".........závtra......."
a tryskem odjel. Na bílou plán padala modrá tma,rozsvítily se hvězdy, a před
námi, několik kilometrů v dáli, blikala žlutobíle jak hřbitovní světýlka za
dušiček, světla Kazaně. Oba jsme byli jen v polobotkách. Dorazili jsme dokonale
promrzlí okolo půlnoci, a děkovali štastné náhodě, že to tak dobře dopadlo. .........
________________________
Praxe v továrně začala příští pondělí od rána totální neprostupnou vánicí. Přívaly sněhu jsme pracně dorazili na konečnou tramvaje, a vydali se s ostatními pracujícími do bílé mlhy. Továrna byla vzdálena od stanice tramvaje asi kilometr. V polovině cesty znenadání řada lidí před námi po kolena až po pás ve sněhu kolektivně upadla. Vypadalo to jakoby jim někdo hromadně podsekl nohy. Vyhrabávali se z hromad sněhu, pracně vstávali a nadávali. Totéž se pak za pět minut stalo nám. Něco mne ve sněhu chytlo pod kolenem, a div mi nevyvrátilo nohu. Kolega vedle mně stejně. Když jsem se vzpamatoval z leknutí, zahrabal jsem ve sněhu, a nalezl pod ním obrovské snad půlmetrové oko z armovacího drátu. Někdo zřejmě v noci navezl na plochu nějaké obrovské betonové panely, a vánice to zasypala sněhem. Když jsem se pak asi za pět dalších minut obrátil, viděl jsem padnout do sněhu další řadu lidí, kteří šli za námi.
V továrně, vytápěné parou bylo všude přetopeno. Dostali jsme čaj na zahřátí, a všichni se jen strašně divili, že jsme v té vánici našli cestu. V továrně byly zaměstnány převážně dámy, pánové byli jen řídící pracovníci v množství tak pět kusů na patro. Byli jsme rozděleni po dvou k nějaké dámě v bílém plášti, a ty si nás odvedly na jednotlivé sály k rozpracovaným strojům. Okolo roštu pobíhaly vždy čtyři pracovnice z nichž dvě měly ovíjecí pistole, a dvě seznamy spojů, které jim diktovaly. Bylo to jak když pracují mravenci.Dvě šísla, ovíjecí pistole, odškrábnutí izolace na teflonem izolovaném mokrodrátku, zavrčení, natažení, uštípnutí,odizolování na druhé straně, pistole, zavrčení a tak dokola.
Rámy byly vysoké asi dva metry, a měly čtyřicet pater šedesátičtyřvývodových konektorů. Deky drátů byly silné i tři centimetry do tloušťky Nechápal jsem, jak něco od nich může vůbec fungovat, ale prostě, nakonec to vždy fungovalo.
Ze sociálního zázemí mne fascinoval ovšem nejvíce takzvaný "kabinet otdycha rabotnikov". Byly to dveře na konci chodby, na nich byla na futře červená žárovička,a zevnitř zářilo slabé modré světlo, a občas odtud zabzučel bzučák. Dveří jsem si všiml, když jsem na chodbě uviděl, jak k nim běží dáma, a rozepíná si bílý plášť, a za ní běží vedoucí pracovník, a rozepíná si pásek u kalhot.
"Kabinět otdycha rabótnikov byl prý v každém patře budovy".Jako samozřejmost nám to sdělila naše přidělená průvodkyně, a když zjistila, že je to pro nás novinka, když tam bylo volno, zavedla nás dovnitř. V slabě modře osvícené místnosti zavoněla ruská voňavka, a v příšeří jsem spatřil masivní vojenské lůžko s několika dekami. Na stěně byly spínací hodiny nastavené na dvacet minut, které se aktivovaly vstupem a bzučák. Protože se naše průvodkyně, poměrně ještě velice atraktivní a komunikativní dáma , začala bez rozpaků rozepínat, mírně jsme zpanikařili, a projevili přání, prohlédnout si ještě výrobní halu.
|
000005034
